Povídka "Poslední den"

POSLEDNÍ DEN

Chci vám vyprávět příběh, který se mi před časem stal. Mohu vám jej vyprávět jen já. Protože já jediný ho přežil. Toho dne bylo nádherně. Červencové slunce svítilo teple a zlatě. Kam oko dohlédlo, táhly se husté koberce lučních květin.Po obloze se koulely nadýchané bílé mráčky jako stáda ovcí a všude bylo plno včel a motýlů. Zrovna jsem pracoval na poli. Moje žena a dítě byly doma.
Vychutnával jsem čarovnou vůni přírody a naslouchal zpěvu ptáků. Můj zaměstnavatel byl se mnou.
Nikdy jsme se nepohádali ani neznesvářili. Bydlel jsem u něj se svou rodinou skromě a šťastně.
Toho dne se ale celý můj život změnil. Slunce stálo přímo nad hlavou, když po cestě k domu přijelo auto.
Hospodář šel k podsaditému muži, který vystoupil z bílého náklaďáku a chvíli spolu rozmlouvali. Já zůstal na poli. Neslyšel jsem, o čem spolu mluví, ani jsem se nesnažil něco zaslechnout. Stál jsem a dýchal vzduch svého milovaného domova. Asi za deset minut se pán domu vrátil. Jen mě přejel pohledem a přivedl mě k neznámému muži. Ten si mě prohlédl a usmál se. Vůbec jsem netušil, o co jde. Mlčky jsem čekal, mezitímco hospodář odešel do domu a přivedl moji ženu a dítě. Pán ke mně přistoupil a zadíval se mi do očí. Měl zvláštní výraz, nedovedl jsem z něj vyčíst, co si myslí. Zahlédl jsem v nich ale smutek. Neměl jsem však tušení proč. Nakonec promluvil: ,,Díky za pomoc, kamaráde, bude se mi po vás stýskat." Potom pohladil mého syna po hlavě a pokračoval, oči stále upřené do mých: ,,Nemám na vybranou, je mi to líto." Odvrátil tvář, kývnul na muže a rychle zašel do domu. Chtěl jsem jít za ním, ale v tom mě neznámý zachytil, nasadil podivný hloupý úsměv, který nikdy nevymažu z paměti, a zavedl mě i mou ženu a syna do velkého nákladového prostoru auta. To bylo naposled, kdy jsme viděli dům, ve kterém jsme prožili krásnou část života. Muž nasedl do kabiny, nastartoval a rozjel se k hlavní silnici. Vůbec s námi nepromluvil a tak jsme jenom čekali co se s námi bude dít dál. Asi půl hodiny jsme přes malá okýnka u stropu viděli míhající se telegrafní dráty a větve stromů.Potom auto zabočilo na polní cestu a asi za čtvrt hodiny zastavilo. Muž vystoupil, ale nás nechal v autě.Chvíli jsme čekali, když se otevřely velké zadní dveře sloužící jako nástupní rampa. Ucítili jsme závan čpícího kravského hnoje. Řidič, aniž se po nás ohlédl, nahnal k nám do auta dvě ženy - matku a její dceru. Muž okamžitě dveře zavřel a zajistil je zvenčí pojistkou. Ženy nás pozdravily a hned se nás ptaly, nevíme-li, co se děje. Řidič se jim tedy také neobtěžoval cokoli říci. Obešel vůz, nasedl a znovu jsme vyjeli. Začali jsme si spolu s matkou dívky povídat.
Žena byla moc milá a její dcera si hned začala hrát s naším synem. Asi po hodině drkotavé jízdy do kopce náklaďák zastavil. Znova ta samá situace. Tentokrát k nám byli natlačeni čtyři starší muži. Představili jsme se a začali společně přemýšlet, co má tohle znamenat. Za nějakou dobu řidič zastavil a opět nabral další. Tak to šlo po celý den až do večera. Po celodenní jízdě jsme už byli unavení, hladoví a měli jsme velkou žízeň. Asi kolem sedmé hodiny muž zaparkoval u benzinové pumpy. Těšili jsme se, že se alespoň trochu napijeme vody. K údivu nás všech ale muž vystoupil z auta, zamkl a šel do stanice a baru sám. Ani si na nás nevzpomněl. Stařší žena, kterou jsme dnes kolem páté hodiny přibrali, si začala stěžovat na bolest nohou. Byla by se ráda alespoň kousek prošla. Zkusil jsem otevřít dveře, ale ty byly zamčené zvenčí. ,,Zamkl nás tu," řekl jsem s pohledem upřeným na svou ženu. ,,To snad není možné, přece nás tu nemohl jen tak zamknout!" začal jeden ze starších mužů. ,,Dveře jsou zajištěné zvenku, odsud je neotevřeme," řekl jsem. Nastal zmatek. Podíval jsem se na svou ženu. Stála u zadní stěny pevná a uklidňovala našeho syna. Nedávala na sobě nic znát, ale z jejích očí jsem vyčetl narůstající obavy a strach. Napětí stoupalo společně s hlukem. Nakonec jsem to už nevydržel a zavolal: ,,No tak, uklidněte se. Nesmíme se hned ukvapovat. Až řidič přijde, zeptáme se ho, proč nás zamkl a kam nás to veze." Ostatní souhlasili a napětí povolilo. Obě děti byly unavené a tak jsme se smáčkli, aby si mohly pohodlně lehnout. My dospělí jsme se pak poskládali kam se dalo. Na nebi se rozsvěcovaly hvězdy a muž pořád nešel. Všichni usnuli. Jen já a žena, jejíž dcera teď spala těsně u ní, jsme bděli. Cítil jsem tíživou bezmocnost z toho, že nemůžemem ven a jsme odkázáni na toho podivného řidiče. Žena se dívala na svou spící dceru a viděl jsem, že jí také klesají víčka. Snažila se ale neusnout a pokaždé sebou trhla, když jí víčka klesla k sobě. ,,Klidně si zdřímněte," řekl jsem jí tiše, ,,já vám dám vědět, kdyby se řidič vracel.Stejně nemůžu usnout, tak budu alespoň hlídat." Žena se vděčně usmála: ,,Jste hodný, já už sotva držím oči. Kdyby ale ten muž nešel moc dlouho, vzbuďte mě a já vás vystřídám." ,,Dobře, dobrou noc" , řekl jsem. Žena už mě ale neslyšela, protože jí po jejích slovech klesla hlava a hned usnula. A tak jsem zůstal sám. Hleděl jsem skrz malá okna na hvězdy a pokoušel se určit čas. Mohlo být kolem půl jedenácté. Muž se stále nevracel. Stáli jsme pod pouliční lampou, jejíž tiché oranžové světlo pronikalo okýnky dovnitř. Díval jsem se do něj. Připomínalo mi barvu, která zbarví řeku za naším domem vždy, když na ni dopadne odlesk zapadajícího slunce. Přemýšlel jsem o dnešním dni a děsil se, co nás čeká zítra.
Vzbudila mě má žena. Otevřel jsem oči a spatřil její tvář. Budila mě jako každé ráno v hospodářově domě. Zaplavila mě hřejivá vlna úlevy, že všechno, co si o včerejšku pamatuji byl jen hloupý zlý sen. Pak jsem se ale rozhlédl a uviděl ostatní. Všichni už byli vzhůru. Žádný sen, skutečnost. Chvíli mi trvalo, než jsem se sebral a postavil se na nohy. Děti byly hladové a všichni jsme pociťovali hlásící se žízeň. Starší žena, kterou jsme na včerejší cestě přibrali mezi posledními, a která už včera měla potíže s nohama, dnes stěží vstala. Udělali jsme místo, aby si mohla lehnout a natáhnout bolavé nohy. Zaposlouchal jsem se a asi dva metry od auta jsem zaslechl chrastění klíčů a klapot bot. ,,Už jde!" Vykřikl jsem. Ostatní hned zpozorněli a napjali sluch. Muž odemkl přední dveře řidiče, usadil se za volant a nastartoval. Přes okénko, které pohledem spojovalo kabinu a nákladový prostor, jsme viděli jeho spokojený a vyspalý výraz. Přistoupil jsem k okénku a začal: ,,Poslouchejte, máme strašnou žízeň a hlad a jedna žena potřebuje pomoc. Chceme vystoupit ven. Můžete nás laskavě pustit?" Silnější muž, který byl už vyburcován, se ke mně protlačil
a rázně spustil: ,,Co se s ním tak babráte? Koukajte nás ryhle pustit ven, slyšíte mě, chlape!" Muž se otočil, pohlédl na nás s opovržlivým úsměvem a zatáh z kabiny plíšek kryjící okénko, takže jsme už nic neviděli.
Překvapením jsem nemohl ani promluvit. Zarazilo to i horkokrevného muže vedle mě. Otočil jsem se a zoufalým pohledem přelétl ostatní. Nikdo nemluvil, všichni jsme jen stáli a zírali. Auto se rozjelo. Muž, který se do řidiče se mnou pustil, nekolik minut stál jako přimražený a potom se postavil ke stěně na druhou stranu nákladového prostoru a dlouho nepromluvil. Přistoupil jsem ke své ženě. Položila mi hlavu na rameno. Můj syn se ke mně přitulil. Věděl jsem, že jsou stejně jako já unavení, žízniví a hladoví. A já jsem jim nemohl nijak pomoct. Cítil jsem se jako bezmocný hlupák a vyčítal si, že jsem se s rodinou nechal zavést do tohohle náklaďáku. Poprvé od chvíle co jsme nastoupili, se mě zmocnilo bezvýchodné zoufalství a beznaděj. Nikdo nepromluvil. V téhle chvíli nám začínalo být jasné, že se odsud jen tak nedostaneme. Zbývá nám jen čekat. Přešel další den, ve kterém k nám muž natlačil ještě deset dalších, a přiblížila se noc. Všichni jsme byli lepkavě zpocení a špinaví. Žízeň mi tak vysušila hrdlo, že jsem nemohl mluvit. Vzduch v přívěsu, stále ten samý kromě chvil, kdy se zadní dveře otevřely pro další řidičovu kořist, byl jako těžký černý mrak, který se se hřměním řítí od západu při nastávající letní bouři. Tlačil nás dolů k zemi a vyvolával v nás návaly nesnesitelného horka a vzápětí zimničného chvění. Můj syn, ženina dcera a ještě další čtyři děti, které jsme dnes přibrali i s jejich rodiči, měly žízeň. Stará žena, která se pro bolest nohou nedokázala stát, ležela od včerejška na stejném místě. Nemohla se zvednout. Snažili jsme se jí pomoci, ale marně. V autě bylo už málo místa. Každý byl od druhého vzdálen sotva sedm centimetrů. Při jakémkoli otřesu auta jsme se navzájem dotkli nebo strčili. Neustálý dotyk začínal být k nesnesení, ačkoli nikdo nedal průchod svým emocím. Rozhodli jsme se, že zítra využijeme chvíle, až bude řidič otvírat dveře a nakládat někoho dalšího. Byť násilím se pokusíme o útěk. Nepřetržitě jsme jeli. Auto nezastavovalo, pořád jen monotónní kodrcavé houpání. Venku jsem slyšel vítr. Vál velmi silně, chvílemi jsem cítil, jak se prudce opírá do stěny přívěsu, ve kterém jsme stáli. Venku foukal chladivý osvěžující vítr a uvnitř bylo vedro a dusno. Kolem půlnoci náklaďák zastavil u menšího hotelu. Řidič zaparkoval blízko něj a tak jsme okýnkem viděli rozsvícená okna pokojů a zářící upoutávku nade dveřmi. Když muž vypnul motor a vystoupil, byl jsem tak vyčerpaný a žíznivý, že jsem se zmohl jen na pár zlostných kopnutí do stěny. Muž na to nereagoval. Podle klapotu jeho bot ani nezpomali. Dveře motelu se se skřípěním zavřely a já věděl, že nás čeká další dlouhá noc. Byli jsme namačkáni jeden na druhého. Nikdo nemohl udělat jediný pohyb, aby se nedotkl někoho druhého. Ještě dnes odpoledne to několika z nás vadilo, ale teď všichni otupěli a bylo jim to jedno. Řidič dnes už nikde nezastavoval a tak náš pokus o útěk zkrachoval. Byli jsme z toho velmi skleslí a celý den nikdo nepromluvil. Zasychající pot na tělech štípal a svěděl. Okna nešla otevřít, nemohli jsme vyvětrat. Můj syn se sotva držel na nohou. Snažili jsme se ho s ženou podepřít, aby neklesl na zem. Bylo tam tak málo místa, že by jej ostatní ušlapali. Jen starší žena, která z důvodu selhání nohou ležela na zemi, měla už několik modřin. Když sebou náklaďák trhl, nedalo se zabránit tomu, aby na ni ti co stáli nejblíže nešlápli. Tvářila se zoufale a já věděl, že takhle dlouho nevydrží. Byla horká noc. Měsíc svítil temně žlutě. Předchozí silný vítr přinesl krátkou přeháňku a zase odletěl pryč. Vzduch venku byl téměř nehybný, což ještě umocňovalo nesnesitelnost horkého vzduchu vevnitř. Dýchal jsem ústy, protože mi bylo na omdlení. Trochu se mi motala hlava a chvílemi jsem viděl mžitky. Okna byla ve stěnách pevně zavařená a neměla žádné záklopky. Cítil jsem, jak mi po zádech stékají pramínky potu. Snažil jsem se neusnout. Podepíral jsem našeho syna a každou chvíli jsem cítil, jak se mi ve spánku sesunul o kousek níž. Má žena stála vedle mě, spala. Na nic jsem raději nemyslel; na žízeň, na to, jak mi spalovala hrdlo. Na hlad, ani na to, kam tahle cesta směřuje a co nás čaká na jejím konci. Neurčoval jsem čas jako dříve. Neměl jsem na to sílu a bylo mi to jedno. Držel jsem jen svého syna, na to jsem ještě stačil. Otupěly mi smysly. Nevnímal jsem zvuky noci. Jak rád jsem jim naslouchal ještě na hospodářově malém statku. Miloval jsem cvrkání cvrčků a noční houkání sovy v létě a stříbřité ticho, tlumené vysokým klidným sněhem v zimě. Teď mi to bylo jedno. Další noc utekla během civění do tmy. Brzo ráno, když bylo ještě šero, nás probudilo bouchnutí dveří a chrastění klíčků. Vyráželi jsme. Nikdo se nezmohl na projev odporu, jen jsme se na sebe podívali, beze slova. Každý se staral sám o sebe. Bylo nám špatně. Náš syn byl hrozně slabý. Nemluvil, nehýbyl se, jen stál a dýchal. Moje žena se stěží držela na nohou. Měla svěšenou hlavu a přivřené nepřítomné oči. Jemně jsem se jí dotkl. Podívala se na mě zpod skleslých víček,bolestně a unaveně, ale pokusila se o úsměv. Potom se znovu ponořila do ztracena, které jí snad přinášelo alespoň nějakou úlevu. Mezi mnou a jí stál náš syn. Byl o mě opřený a třásl se po celém těle. Při každém jeho nádechu jsem slyšel vysoký pískot a chvění v hrudi. trošku chraptěl a dýchal jen ústy.Modlil jsem se, aby byl v pořádku a aby to nebylo to, na co jsem myslel. Byli jsme namačkáni jeden na druhém a jediný možný pohyb byl zvednutí hlavy nebo přešlápnutí z jedné nohy na druhou. Mohlo být kolem poledne, když jsem začal usínat.Stále jsem držel našeho syna, ale už jsem to nemohl únavou vydržet. nechtěl jsem jej ale dát ženě, protože byla sama dost vyčerpaná. Začínaly se mi za zavřenými víčky míhat obrazy ze snů, když sebou auto prudce trhlo. Lekl jsem se a zvedl hlavu. Někdo do mě zboku strčil a já upadl. Najednou se všechno dálo jako zpomaleně. Cítil jsem náraz o zem a se mnou upadl i můj syn. Rychle jsem se ho snažil ochránit před nohama ostatních. Žena se jej snažila zvednout. Viděl jsem její zoufalý výraz. Něco říkal, ale nevěděl jsem co. Viděl jsem jen jak hýbe ústy, ale neslyšel jsem žádná slova. Neslyšel jsem nic. Ležel jsem na zemi v několikacentimetrové vrstvě našich vlastních výkalů, ale jako bych tam nebyl. Necítil jsem tělo. Byl jsem jako divák, který sleduje obraz, jenž se před ním odehrává, ale sám není jeho součástí. Byl jsem křečovitě napjatý, ale náhle se mi povolily svaly, já se položil a uvolnil. Jen jsem se díval. Přestal jsem vnímat tělo, strašný pach i bolest. Nořil jsem se do hlubin klidu a ticha. Zavřel jsem oči. Poprvé za tuhle strašnou cestu jsem se cítil dobře. Chtělo se mi spát. Položil jsem hlavu na zem, dalo-li se tomu tak říkat a poklidně vydechl. Stále hlouběji do uklidňujícího, hlubokého ticha. Prudkou bolestí jsem sebou trhl. Někdo mi silně dupl na nohu a strhl mi z ní kus kůže. Zasténal jsem, napnul všechnu sílu, trhl tělem a jediným rychlým pohybem se vyškrabal na nohy. Syn už také stál, žena jej podpírala. Oba se na mě dívali vyděšeně a s obrovskou úlevou. Syn se ke mně přitulil. Položil jsem mu hlavu na čelo. Má žena mi dala tvář na tvář. Cítil jsem její předchozí strach. Zalil mě stud, že jsem podlehl únavě a dovoloil si ulehnout na zem a nestarat se o syna a o ženu.
Ve společném objetí jsem se jim omlouval a v duchu si spílal a slíbil si, že nic takového jako před chvílí se už nestane. Budu na ně dávat pozor a nic se jim na téhle cestě nestane, postarám se o to. Těmihle myšlenkami se mi do srdce vlila naděje. Chvíli jsem si připadal jako za starých časů doma. Za starých časů; byly to jen tři dny, co jsme se procházeli po rozkvetlých loukách. Ponořil jsme se do vzpomínek a nechal se jimi unést. Otevření očí mě vrátilo do reality. Ostatní měli skloněné hlavy a pohled upřený do prázdna. Nikoho nevzrušilo, co se před chvílí stalo. Každý myslel jen na své trápení a ostatní jej příliš nezajímali. Podíval jsem se na nohu. Kus kůže byl od ní odchlíplý a visel dolů. Zpod něj na mě zírala zkrvavená tkáň. Humus na zemi mi sahal jen asi centimetr pod ránu a nebylo pochyb, že se mi zanítí. Zvláštní pocit vědět, že je něco, z čeho máte hrůzu, nevyhnutelné a dříve nebo později to přijde.Díval jsem se na krev stékající na špínu na zemi a myslel na postupující infekci, hnis, který se v ráně nahromadí a potom z ní odpadne kus mrtvého masa. Nakonec se infekce rozšíří dál a já zemřu na otravu krve. Pitomě
jsem se usmál. Byl jsem udýchaný a z horka se mi točila hlava. Malými okýnky na nás pražilo slunce a v přívěsu se vznášel odporný zápach. Před našima očima výřily tisíce teček prachu tvořící huňatý pruh v místech, kde sluneční paprsky pronikaly dovnitř. Snažil jsem se neusnout a hlavně neupadnout, protože to by byl můj konec. Zuřivě jsme se ženou drželi syna, aby si nelehl. Jeho pískavé dýchání se změnilo v temné chrčení a na svém boku jsem cítil jeho horkost a bolestivé záchvěvy při každém nádechu. Byl hrozně zesláblý, podklesávaly mu nohy a chvílemi blouznil. Zapřel jsem se nohama a pevně jej podepřel. Strašně mě bolela záda, ale rozhodl jsem se, že nepovolím ani přes křeče a budu syna držet, dokud bude potřebovat. Sebrali jsme se ženou poslední síli, abychom syna udrželina nohou.
Nemohli jsme dopustit, aby dopadl jako žena s bolavýma nohama. Už se nedokázala zvednout. Ze všech sil se jí ti, co stáli kolem ní snažili pomoci, ale marně. Pořád ležela na stejném místě, hlavu nataženou daleko před sebe a zvrácenou dozadu. Vyděšené oči vykulené a obrácené v sloup. Otevřená ústa položená na špinavé podlaze a nohy bezvládně trčící od těla. Byla mrtvá.
Ti, kteří se jí pokoušeli zvednout, ji později bezmocně v důsledku otřesů přívěsu a nedostatku místa ušlapali. Nedalo se tomu zabránit. Měla na těle desítky zčernalých krví podlitých modřin od našich nohou. Natažené nohy měla na několika místech zlomené a podle nepřirozeně stočené kůže a boule měla vykloubené koleno.První oběť téhle jízdy smrti. Skoro všichni jsme měli nějak poraněné nohy, protože nám na ně každou chvíli šlápli ti, co stáli vedle. Z mé nohy odpadl visící kus kůže a na dlouhé ráně se udělal tlustý hnědý strup. Ze začátku to hrozně bolelo, ale nemohl jsem nohu nijak odlehčit, abych neztratil rovnováhu a nespadl. Teď už to tak strašné nebylo, měl jsem jiné starosti. Všichni jsme dost pohubli. Jediným pohledem jsem mohl spočítat žebra své ženy. Byli jsme špinaví a odporně páchli. O nevyslovitelné několikadenní žízni nemohu mluvit, protože postrádám výrazy.
První den cesty se nám zdál nekonečně daleko. Těšili jsme se na noc. Teď v červnu byly už teplejší, ale přece o dost chladnější než dny. Teď ale bylo odpoledne, nejhorší část dne. V přívěsu se vznášela poklice hustého těžkého horkého vzduchu a dusila nás k bezvědomí. A ještě něco bylo šílené. Mouchy. Nevěděli jsme, kde se tam vzaly, ale bylo jich tam plno. Lezly nám kolem očí, do uší. Jen dotek jejich nožek na těle v nás vyvolával šílenství. Nedalo se jich zbavit. Ohnal jsem se, abych setřásl deset much a vzápětí jich na mě sedělo dvacet. Shromažďovaly se kolem těla mrtvé ženy. Sedaly na černých modřinách a vypoulených očích a žraly ji před našimi zraky. Na krku měla díru, ve které se zmítala tlustá bílá těla červů. Postupně se objevovaly kosti krčních obratlů a červi nenasytně postupovali dál. Bylo to děsivé a uvědomoval jsem si, jak asi bylo těm, kteří stáli u těla. Slunce nad západem vytvořilo zlato- oranžový opar, jehož starobylé světlo zavítalo i k nám. Tahle konejšivá aura mi připomněla dny v hospodářství. Vzpomněl jsem si na krásné večery strávené se svou rodinou na louce, kde jsme se procházeli a byli šťastní; to slovo mi teď připadalo velmi vzdálené. Bylo kolem desáté večer. Létání much trochu ustalo a tak jsme se všichni konečně trochu uklidnili. Syn, kterého jsem právě podpíral, spal. Měl vysokou horečku a silně se potil. Ve tmě bylo slyšet jen oddechování.
Auto stále jelo. Zvenku bylo slyšet šumění větru, který se rozbíjel o stěny přívěsu. Na stěnách byla kus nad zemí přivařená kovová pouta, zřejmě na připevňování nákladu. Od stěny vzdálená asi dvacet centimetrů a dlouhá něco přes půl metru. Náklaďák stejnoměrně kodrcal,ale náhle úplně znenadání řidič dupl na brzdu a odbočil prudce doprava. oje žena stála zády ke stěně a dřímala, když se to stalo. Tím otřesem se probrala a aby nespadla, šlápla pravou nohou kus dozadu, zahákla si ji za kovové pouto a jak sebou auto škublo doprava, zlomilo jí to nohu. Ztemnělým prostorem se rozlehlo tupé křupnutí a výkřik. Leknutím jsem se otočil a v té samé chvíli cítil náraz do zad, jak na mě má žena spadla.
Rychle jsem se snažil ji podepřít, ale zároveň jsem cítil, jak se mi syn svezl na zem. Chvíli jsem nevěděl, co dělat. Neviděl jsem ani jednoho z nich, jen jsem tušil, kde by mohli na zemi být a snažil se na ně nešlápnout. Chtěl jsem je vytáhnout zpět nahoru, ale nešlo to. Oba byli někde pode mnou, syn téměř v bezvědomí, žena bolestí zoufale naříkající. Konečně jsem se vzpamatoval a stoupl si tak, že jsem je tělem chránil před ostatními. ,,Co se ti stalo?" zašeptal sem na svou ženu, kvůli vyschlému hrdlu jsem skoro nemohl mluvit. ,, Já nevím, strašně to bolí. Necítím nohu, prosím tě, pomoz mi, hrozně to bolí," šeptala moje žena hlasem tak ztrápeným, až mi začaly téct slzy. Sehnul jsem se k ní a sklonil k ní hlavu co nejblíže. Dala svou tvář na moji. Jejím tělem projížděly vlny bolesti jako žhavé šípy. Nevěděl jsem, jak ji utěšit, stále jsem jen opakoval ´neboj se, to bude dobré,´ a sám se za to modlil. Nikdo nic nedělal, nikdo se ani nepohnul. Byli jsme tam úplně sami. Přišlo ráno a přistihlo nás ve stavu absolutní letargie. Má žena ležela ve špíně na zemi, můj syn vedle ní a já tam stál jako pitomec a nevěděl co počít. Žena i syn spali. Syna jsem nedokázal probudit,ženu jsem se vzbudit nesnažil. Nechtěl jsem ji vytrhovat z milosrdného spánku, kde snad necítí bolest a strach. Jakmile se plně rozednilo a světlo vstoupilo do přívěsu, viděl jsem tu hrůzu. Z nohy ženě trčely bílé přeražené kosti a na zemi byla kaluž krve. Naštěstí noha nezůstala zaklíněná v poutě. Objevily se první mouchy a začaly se slétat kolem. Odháněl jsem je jak jsem jen mohl, ale bylo jim čím dál víc. Zuřivě jsem se je snažil zabíjet, ale nebylo to skoro nic platné. Mohlo být kolem desáté, když náklaďák zastavil. Nejdřív jsem tomu nevěnoval žádnou pozornost.
Zřejmě čas na řidičovu svačinu. Potom jsem ale slyšel několik rozzlobených hlasů, které se dohadovaly s řidičem. Nerozuměl jsem, co říkají, ale měl jsem tušení, že jde o nás. Něco mi říkalo, že se cosi stane.
Zvedl jsem hlavu a chvíli pozorně naslouchal. Zdálo se mi, že se hlasy vzdalují. To ne, nesmí odejít. Musím nějak upoutat jejich pozornost. ´Pomoc!´ chtěl jsem zakřičet, ale ozvalo se jen sýpání. Kopl jsem do stěny. Znovu a znovu, vší silou jsem začal kopat do stěny a ostatní se začali přidávat. Naděje se nám vehnala do žil a zesilovala každým úderem. Volali jsme a kopali do stěn, až jsme uslyšeli klíče a povolující zámek. Zároveň protestujícího řidiče. Sehl jsem se k ženě. ,,Vstávej, přišli nás zachránit, slyšíš, už je všechno dobré!" Otevřela oči a přes velké bolesti se usmála a dívala se na dveře. Ozvalo se skřípnutí a nástupní rampa se začala spouštět dolů. Poprvé po dlouhých čtyřech dnech jsme ucítili čerstvý vzduch. Zhluboka jsem se nadechl. Mouchy v přívěsu se spalšeně rojily a poletovaly sem a tam, až konečně vylétly ven. Venku bylo chladno, obloha zatažená šedivými mraky, ze kterých padaly drobné kapky. Pro nás to byl ale ten nejkrásnější pohled, jaký jsme si mohli přát. Po nástupní rampě k nám vystoupali čtyři lidé. Nášvzhled je dost překvapil. Vylezl k nám i řidič a začal se s nimi dohadovat. Ti ho ale odbyli a začali se mezi sebou radit. My jsme se ani nepohnuli; tiše jsme si je prohlíželi a děkovali Bohu, že nás zachránil. Zachránci se na nás znovu zkoumavě podívali, teď už s jistějším výrazem než předtím. Dva z nich přistoupili k mrtvé ženě, jejíž tělo z části sežrali červi, vzali velkou plachtu a odklidili jej. Těm z nás, kteří stáli nejblíže dveřím,pomohli ven z přívěsu a venku jim dali napít. Těšil jsem se, až přijde řada na mou ženu a syna. Mezitímco dva lidé odtáhli mrtvou ženu ven, vešel do přívěsu vysoký hubený muž. Pozorně si všechny prohlédl a prošel mezi ostatními až k nám. Uvolnil jsem mu cestu, aby se mohl naklonit k mé ženě a synovi. ,,Stalo se to včera večer," zasýpal jsem na něj, když v podřepu prohmatával zranění mé ženy. Mlčky se po mně ohlédl a potom položil ruku na hrudník mého syna. Svraštil obočí a vzdychl. ,,Tyhle vezmeme ven hned teď," zavolal muž na své pomocníky a vrátil se zpět ke dveřím. ,,Vidíš, půjdete ven už teď, nebudete muset čekat," pošeptal jsem své ženě a ona se na mě podívala s nádhernou úlevou v očích. ,,Oba vás venku ošetří. Mně nic není, tak se venku uvidíme později, nejdříve odvedou ty poraněné. Nemáš se čeho bát," řekl jsem ještě, než je vysoký muž ješte s dalšími lidmi vytáhli ven. Byl jsem šťastný a uvolněný. Díval jsem se ven na oblohu a nasával svěží vzduch. Těšil jsem se, až na mě přijde řada, vystoupím ven a zapomenu na tohle děsné peklo, které jsem si s ostatními prožil. Ti, kteří měli těžší zranění, už byli venku, dostali napít a trochu najíst. Najednou jsem těsně u dveří zaslechl hlas jednoho ze zachránců. Oznamoval tomu vysokému muži: ,,Ti dva zezadu, ten malý se svou matkou právě zemřeli. Ona na vyčerpání a velkou ztrátu krve a malý na těžký zápal plic a žízní. Nemohli jsme už nic dělat." Přejel mnou studený pot. Ostatní se po mně otočili. Sebral jsem všechny síly a poručil ztuhlým nohám běžet ke dveřím. ´To není pravda, spletli se!´ V tu ránu se ale přiřítil řidič a začal vztekle křičet.
Zarazil mě těsně u dveří a strčil mě do prsou, až jsem se zapotácel, a zvedl dveře. Lidé, kteří nás přišli zachránit, se s ním dohadovali, ale nakonec se zdálo, že řidič vyhrál. Zacvakl zámek a zaklapl pojistku. Ozvalo se bouchnutí dveří od kabiny. Řidič nastartoval a prudce se rozjel. Ty, kteří stačili vystoupit, tam nechal, a s námi zbylými se znovu vydal na cestu smrti. Auto se rozjelo tak prudce, až jsem upadl na zem. Nemohl jsem uvěřit. Přelétl jsem zděšené tváře ostatních. Naběhly mi do očí slzy. Začal jsem se dusit zlostí a vztekem. Prudce jsem se zvedl na nohy a rozběhl jsem se ke dveřím. Ostatní tak tak stačili uhnout. Těsně před dveřmi jsem se odrazil a vší silou do nich vrazil. Hned se mi udělalo černo před očima a sesunul jsem se na zem. Vyškrabal jsem se ale na nohy, odvrávoral dozadu, znovu se rozběhl a skočil. Další rána. Cítil jsem pálivou bolest na nohou a na tváři. Popadal jsem dech. Znovu jsem přešel na druhou stranu a tam se skácel. Viděl jsem jen rudé tečky vířící mi před očima zataženýma černou oponou. Bolelo mě celé tělo, pocit žízně mě přepadl strašnou silou. Dveře se ani nepohnuly. Snažil jsem se pomalu dýchat, protože jsem se zalykal bezmocí. Oči mě nechtěly poslouchat. Najednou jsem cítil, jak ke mně někdo přichází. Byli to ostatní, kteří se už nedostali ven. Bylo nás tam jen patnáct, měli jsme teď víc místa. Postupně si ke mně tiš přilehli. Nikdo nepromluvil, bylo by to zbytečné. Všichni jsme cítili to samé. Trochu jsem se uklidnil a vyčerpání usnul. Zdálo se mi o mé ženě. Stála na louce za stavením a byla ověšená květinami. Slunce se klonilo k západu a začínalo vykreslovat oranžové, žluté a růžové šmouhy na nebi. Večerní vzduch byl prosycen omamnou a těžkou vůní květin, až se motala hlava. Jako symfonie znělo z nedaleka hučení řeky. Stromy v sadu byly omotány večerními stíny a ze vzdáleného lesa se šíříla dřevitá vůně až k nám. Vedle mé ženy byl náš syn. Oba se pohybovali, ale nerozeznával jsem, co dělají. Šel jsem blíže a poznal jsem to. Oni tančili. Má žena ladně splývala s usínající oblohou, můj syn poskakoval a skotačil jako vlnky řeky. Chtěl jsem tančit s nimi. Byl jsem znovu s nimi doma a uvědomil si, jak jsem šťastný. Celá ta cesta byla jenom hloupá noční můra, která se mi zdála. Jak by se něco takového mohlo stát? Usnul jsem na poli a vzbudil se až teď večer. Půjdu za svou ženou a synem a ráno bude zase všechno jako dřív. Budeme spolu s hospodářem pracovat na poli a s rodinou se budeme procházet po zdejších krásných stráních. Musel jsem se smát, jak jsme byl hloupý. Rozběhl jsem se ke své rodině. Při každém kroku mě ale bolela noha a ať jsem běžel seberychleji, stále se mi vzdalovali a mizeli v hasnoucím večeru. ,,Ne!" zakřičel jsem, škubl sebou a probudil se. Kolem byla tma. Ucítil jsem bolest odřených nohou a dunění v hlavě. ´Takže se mi to jenom zdálo.´ Stulil jsem se do klubka a plakal. Vzpomínal jsem na ten nádherný sen a snažil si z něj co nejvíc zapamatovat. Teprve teď mi pomalu docházelo, co se vlastně stalo. Ti lidé řekli, že má žena i syn zemřeli. Ale co když se spletli nebo mluvili o někom jiném. To se přece nemohlo stát mé rodině. Nemohl jsem si to uvědomit. Přemýšlel jsem, co se bude dít dál. Co se stane s námi zbylými.
A jak dopadli ti, kteří včera stačili vystoupit ven. Byli zachráněni z náklaďáku, ale podaří se jim vrátit se do svých domovů a ke svým přátelům a rodinám? A proč jsem sakra nevystoupil taky, proč jsem nešel se svou rodinou? Vlastně jsem je opustil. Kdo byli ti lidé? Kladl jsem si tu noc spoustu otázek, ale na žádnou jsme nemohl nalézt uspokojivou odpověď. Až na jednu: Chci dál žít? Odpověď: Ne.
Tu noc jsem probděl. Kvůli bolestem a také už jsem nemohl usnout pro myšlenky a vzpomínky, které mi splašeně vířily hlavou. Poslouchal jsem oddychování ostatních, šumot kol a hučení větru, který nám byl jediným společníkem na cestě. Nevím, jak dlouho jsem zíral do tmy, ale začalo svítat. Ostatní se probudili a zvedli se ze země. Chvíli jsem ještě ležel, ale pak jsem se ze špíny zvedl taky. Zaplavil mě příliv beznaděje. Znovu mi přišlo na mysl, že tu není má rodina. Vzpomínal jsem na ně a přemítal si včerejší sen. Pomalu mi po tvářích začaly stékat slzy, ale v tom auto zpomalilo, odbočilo a zastavilo. Bylo mi to jedno, zřejmě řidičova snídaně. Stalo se však něco, s čím nikdo z nás nepočítal:
zámek zadních dveří povolil a rampa se spustila dolů. Překvapeně jsme zírali na řidiče, který vylezl do přívěsu a vyvedl prvního, kdo mu stál v cestě, ven. Vzhlédl jsem k obloze. Byla slunečná, plná kulatých bílých beránků. ´Tak tady končí naše cesta?´ pomyslel jsem si. Postupně jsme se dostali ven všichni. Poprvé po pěti dlouhých dnech a čtyřech děsných nocích jsme my zůstavší sešli po rampě ven a špinaví, žízniví a slabí znovu uviděli nebe a mohli zase používat své nohy i k chůzi. Stáli jsme venku za náklaďákem a zamlkle se rozhlíželi. Řidič zavřel dveře a odešel do malé blízké budovy. Byli jsme na vybetonovaném dvoře , kolem nehož byly nízké bíle navápněné haly s malými temnými okny. Ve výmolech na dvoře se blyštěly kaluže vody, zbytky po včerejším deštíku. Připomněly mi, jakou mám strašnou žízeň. Rozhlédl jsem se, ale nikdo nepřicházel. Ostatní si začali protahovat ztuhlé nohy a vzpamatovávat se z cesty. Chvíli jsem váhal, ale nakonec jsem se k jedné louži mátořivě rozešel. Byl v ní odlesk oblohy a taky slunce si v ní smáčelo své paprsky. Znovu jsem zaváhal, ale žízeň zvítězila. Sklonill jsem se, abych se napil. V tu chvíli ale přicházeli nějací muži v čele s řidičem. S námahou jsem se napřímil a šel k ostatním. Trochu jsem se styděl, že jsem chtěl pít z louže, ale má vyprahlost mě omluvila. Jakmile jsem se podíval do řidičových očí, krev se mi rozproudila v žilách a célým mým tělem projela horkost. Nepříčetně jsem se rozzuřil, přestal jsem se ovládat a emoce, celou dobu rozumem usměrňované, teď vypluly na povrch jako gejzír. Zapomněl jsem na bolest i ztuhlé nohy a rozběhl se proti řidiči a jeho kumpánům. ,,Tak co se to děje, vezete nás sem pět dní, nedáte nám ani napít, koukejte nám to rychle vysvětlit! " křičel jsem bezhlavě a hlas mi přeskakoval. Řidič s muži vypadali trochu překvapeně, udělal jsem na něj dojem, ale potom se zatvářili dost pobaveně. Jeden z mužů se po mně rozpřáhl, aby mě udeřil. Ucukl jsem stranou a dal mu pořádnou ránu do žaludku. Muž zčervenal, popadl se za břicho a zaklel. ,,Ještě si budete zahrávat?!" řval jsem jako bez sebe. Už jsem se neovládal, uvažování bylo tatam.Myslel jsem jen na hrozné výjevy z přívěsu: na mrtvou ušlapanou ženu, na svou rodinu, na trápení hladem a žízní. Muži na mě chvíli zírali, ale pak se proti mě rozeběhli a povalili mě na zem. Kopal jsem a zmítal se, několik ran jsem ještě stačil zasadit. Po chvíli marného zápolení ale jeden z mužů přiběhl s dřevěným obuškem a několikrát mě přetáhl přes hlavu. Cítil jsem krev v ústech a nemohl jsem dýchat. Přestal jsem se bránit. Podíval jsem se po ostatních. Jen tam stáli a dívali se na mě. Muži, kteří mě nebili, je drželi v hloučku u zdi a hrozili jim obušky. Nezmohli se na odpor. Jakmile muži usoudili, že už mám zřejmě dost, přestali s bitím a nechali mě. Ležel jsem bezvládně na betonu a viděl, jak kolem mé hlavy teče pramínek krve ke kanálu.Udělalo se mi černo před očima a byl jsem ve stavu jako těsně před usnutím. Byl jsem téměř na pokraji bezvědomí, ale vnímal jsem všechny zvuky a pocity, hlavně tu strašnou bolest. Otáhli mě z nádvoří do nějaké budovy. Byl tam odporný pach a podlaha byla lepkavá, studená a strašně tvrdá. Slyšel jsem zaklapnutí mříže a kroky směřující pryč. Rozhostilo se ticho. Vnímal jsem hučivé přílivy bolesti v hlavě a pachuť krve v ústech. Najednou se zvenku ozvala spousta kroků. Slyšel jsem hlas řidiče a jeho kumpány. Zřejmě odváděli ostatní z přívěsu na druhou stranu haly. Měl jsem na ně zlost. Jak mě mohli nechat jen tak bezcitně zbít a ni neudělat? Potichu jsem zuřil, ale studená podlaha a bolest v celém těle nutily můj rozum, aby se zase ujal vlády nad mými myšlenkami. Bolest trochu ustoupila a černo před očima se začínalo měnit v matné obrysy,
až se zaostřilo a znovu jsem viděl normálně. V hale bylo divné světlo, o něco temněji než venku, ale odráželo se ode zdí a rozptylovalo se po místnosti. Hlavu jsem měl na tvrdé zemi. Trochu jsem ji pootočil a podíval se na strop. Byly tam bílé dlaždice a sem tam hlavice sprch s několika trubkami. Zkusil jsem pohnout nohou. Trochu to bolelo, ale už ne jako předtím. Zahleděl jsem se na stěnu naproti sobě. Také bílé dlaždice, ale sem tam s tmavými šmouhami. Malými okny výš u stropu sem pronikalo matné světlo, nejdřív jsem si musel přivyknout. Dlažicová podlaha se mírně svažovala ke středu místnosti, kde byly na několika místech odtokové kanálky. Zaostřil jsem a zjistil, že je kolem mě mříž. Znovu mě popadl vztek. Pomalu jsem se postavil na bolavé nohy a napadlo mě, že cesta přívěsem byla jenom předehra něčeho horšího. Stál jsem v mřížované kleci vysoké až ke stropu. Na dveřích visel těžký železný zámek.
Jak mě tu mohli jen tak zavřít! Vztekle jsem si mříž prohlížel a pak do ní zuřivě kopl. Byla místy rezavá, musí povolit. Klec se rozechvěla až ke stropu a zvuk se v prostoru nepříjemně opakoval. Podíval jsem se na protější zeď. Byly na ní sem tam tmavé šmouhy. Nejdřív mi připadaly jako bláto nebo tmavý olej, ale teprve teď mi došlo, co je to. Krev. Všude. Na podlaze byly světle červené mapy, jak stékala do kanálků. I na zdi za mnou byly malé flíčky. ´Pane Bože,vydechl jsem. Nemohl jsem se ani pohnout, stál jsem přimrazený na místě. Nebylo na co čekat.Začal jsem vší silou kopat a mlátit do klece, která mě tu držela. ´No tak, povol!´ Opakoval jsem si a nepřestával s ní zápasit. Jediné, čeho jsem dosáhl, byl děsný rámus a dunění trubek na stropě. ´Takhle na sebe jenom upozorním,´ řekl jsem si. Jenže jak jinak se odtamtud dostat. Nemohl jsem nic vymyslet. Z přemýšlení mě vytrhl dupot více osob. Dveře haly se otevřely a dovnitř vešli muži, se kterými jsem se pral na dvoře. Před sebou tlačili ostaní z přívěsu. Šli ochotně, nijak se nesnažili bránit. Jejich oči byly nepřítomné. Muži jim zřejmě dali najevo, co se s nimi stane, projeví-li odpor. Jeden z mužů ke mně přiběhl: ,,Dneska nejsi na řadě, šéf se doslechl, že tu máme divocha, tak se chce podívat, blázen stará." Řekl mi alkoholem páchnoucím dechem a s nechutným smíchem se vrátil ke svým kamarádům. Mé známé z přívěsu vehnali do větší klece, která stála naproti té mojí, jen víc vlevo. Jednoho si nechali venku. Staršího muže, který se se mnou hádal s řidičem duhý den ráno, kdy jsme zastavili u motorestu. Vůbec jsem ho nepoznával.Jeho jiskra se mu vytratila z očí, byl pohublý a na boku měl velkou rozedřenou ránu. Nechal se bez protestů odvést za zástěnu, jejíž stěna začínala asi dva metry od mé klece a za kterou jsem neviděl. Slyšel jsem kroky, potom chvíli ticho. Náhle se halou ozvalo zasyčení a zadušený výkřik. Zlomek vteřiny na to jsem slyšel pád na zem a po chvíli se tenký potůček krve rozléval ke kanálku naproti mně. Polil mě studený pot. Zamotala se mi hlava a chvíli jsem měl co dělat, abych se udržel na nohou. ´Pane bože, Pane Bože,´znělo mi v hlavě. Za zástěnou bylo slyšet divné zvuky, které jsem vnímal jen zpola. Pak se ozval rachot a na stropě se rozjel nějaký pás. Nic jsem neviděl, až najednou. Na háku na stropě viselo mužovo bezvládné tělo, z úst mu vytékala krev a na krku měl zakrvácenou otevřenou ránu. Jeho tělo projelo v naprostém tichu přes celou místnost a zmizelo venku. Někdo vypnul pás, dva muži v krví zacákaných zástěrách vyšli ven ke druhé kleci a vyvedli ven dalšího. Neměl sílu se bránit, muži jej téměř vlekli, jak byl omráčen tím, co viděl. Zašli s ním za zástěnu, znovu tiché zasténání a další tělo bylo před našimi zraky převezeno ven. Nedokážu popsat, jak jsem se cítil. Nemohu to vyjádřit slovy. Ti, kteří se mnou zažili pekelnou cestu, měli vlastní rodiny a přátele tak jako já, teď umírali a ani jeden z nás s tím nedokázal nic udělat. Čtrnáct životů vyhaslo za zástěnou během jedné hodiny. Muži neušetřili ani jednoho. Ani ženy. Když skončili, myslel jsem, že už je po všem. Ale naopak. Zvenčí se ozvaly kroky a do protější klece byl nahnán hlouček stejně zubožených a vyděšených duší jako já a ti, co před chvílí zemřeli. Stejně jako my se určitě ptali, co bude dál, trpěli žízní a hladem. Když jsem uviděl jejich ustrašené tváře, nemohl jsem skoro dýchat. ´Musím je varovat,´ napadlo mě. ,,Utíkejte! Utíkejte!" Začal jsem na ně křičet. Překvapeně a zděšeně se na mě podívali a začali kopat do mříží. Nebylo jim to ale nic platné. Přiběhli muži a dřevěnými tyčemi je zmlátili tak, že okamžitě přestali. Jeden z mužů se přihnal i ke mně a přetáhl mě přes záda. A znovu běželi háky na stropě, až se klec vyprázdnila. Tak to šlo až dlouho do noci. Když už jel hák po sto padesáté, přestal jsem počítat. Nemohl jsem dál. Otočil jsem se zády a snažil se neposlouchat další a další přidušené výkřiky a nárazy dopadajících těl na zem. Snažil jsem se nic nevnímat a myslel jsem na svou rodinu. Po chvíli mě napadlo, že mohu děkovat Bohu, že tu nejsou. Při představě, že by má žena a syn byly odvedeni za zástěnu, mi začaly téct slzy. Konečně se udělalo ticho. Druhá klec se už nenaplnila, muži pustili ze sprch vodu a spláchli krev dnešních nevinnývh obětí. Potom zhasli a odešli. Zůstal jsem sám. Sám v černé tmě, která byla prosycena zápachem krve. Bál jsem se, strašně jsem se bál. Třásl jsem se po celém těle a modlil se k Bohu. Byla mi strašná zima. Byl jsem mokrý, protože voda ze sprch cákala i na mě. Nedovoli jsem si lehnout, abych neležel v krvi těch zabitých. Odpočítával jsem vteřiny a prosil, aby už zakokrhal kohout. Při každém sebemenším zvuku se mi rozbušilo srdce a zašumělo v uších. Zíral jsem do tmy přilepený ke stěně a počítal, kolik času mi ještě zbývá. Konečně se mi zdálo, že se tma mění v šero. Svítalo. Nejděsivější noc v mém životě skončila. Dneska mě čekal dýchánek s jejich ´šéfem´,jak říkal jeden z mužů. Kolem poledne pro mě přišli tři muži. Otevřeli klec a dovedli mě na dvůr. Tam jsem uviděl další takové náklaďáky jakým jsme jeli my a z nich vystupovali další odsouzenci na smrt. Chtěl jsem se mužům vytrhnout a varovat je, ale muži mě pevně chytili a odtáhli pryč. Zašli jsme za jednu z budov a prošli uličkou mezi dvěma halami. Tam byl veliký dvůr vysypaný pískem a obehnaný plotem. Už tu čekali další tři muži. Jeden z nich měl sako a kouřil. Měl odpornou naducanou spocenou tvář a mastné vlasy. Pobaveně si mě prohlížel a něco zábavného řekl ostatním. Nerozuměl jsem mu ani slovo. Díval jsem něj opovržlivě a se vztyčenou hlavou. On si se zájmem prohlížel mojí poraněnou nohu a vystupující žebra. Vedle tohohle jejich šéfa stál mladík. Mohlo mu být asi pětadvacet let. Díval se mi do očí a možná, že jsem zahlédl lítost. Vedle sebe měl postavený džber s vodou.Doutníkáč mu pokynul a mladý muž vzal kbelík, přišel ke mně a nabízel mi napít. Mě jsem strašnou žízeň, už šest dní jsem nic nepil, ale té vody jsem se ani nedotkl. Mladík na mě laskavě mluvil, ale já to vydržel. Sebral jsem sílu, kopl do vědra, až mladíkovi vypadlo z rukou a voda se vsákla do písku. Doutníkáč se pobaveně zasmál, ale jeden z mužů stojící vedle mě kopl do mé poraněné nohy, až se mi podlomila. Trochu jsem podklesl, ale znovu jsem se narovnal. Všichni se smáli, kromě mladíka. Sebral kbelík a odešel s doutníkáčem a druhým mužem za plot.Jeden z chlapů stojících vedle mě šel taky. Netušil jsem, co mě ještě čeká, ale poté, co muž sebral ze země obušek, kteý tam byl připravený, došlo mi, o co kráčí. Tohle je tedy tlouštíkova komedie, ve které mám sloužit jako pobavení ostatním. Vjela do mě nová síla, vztek a zloba. Byl jsem rozběsněný, chtěl jsem se pomstít za svou rodinu a za ty, které jsem včera viděl umírat. Ustoupil jsem pár kroků od muže, připraven najeho výpad. Stáli jsme proti sobě, napjatí. Vyčkával jsem; kdybych zaútočil první, dal by mi muž jistě úder do nohou. Nečekal jsem dlouho.Muž proti mě s řevem vyrazil. nechal jsem ho přiběhnout téměř k sobě a potom jsem ucukl stranou.Muž přeběhl kolem mě, zastavil se a otočil. Doutníkáč se smíchem popadal za břicho. Muž se proti mě znovu vyřítil. Znova jsme uhnul, ale tentokrát jsem se otočil a kopl jej tak, až spadl do písku. Doutníkáč se už nesmál. Pokynul zlostně rukou a do ohrady vstoupil druhý muž s obuškem. Cítil jsem, že kratochvíle skončila, teď se mě zbaví. Uhýbat oběma mužům bylo těžké, rychle mi ubývaly síly. Mnohokrát jsme byl zasažen a rány pekelně bolely. Už jsem nemohl popadnout dech. Přestal jsem utíkat, stál jsem na místě a bránil se přímým zásahům.Kopal jsem a bránil jsem se vší silou. Nakonec mě jeden z chlapů bouchl do strupaté nohy a já spadl. Sesypali se na mě jako vosy, mlátili mě hlava nehlava. Nebránil jsem se. Ležel jsem tiše a snažil se nedat najevo bolest. Byl jsem téměř v bezvědomí, když jsem zaslechl mladíkův křik. Muži hned přestali. Pak ještě mluvil vzdálený hlas doutníkáče; to je poslední, co si pamatuji. Nevím, jak dlouho jsem spal. Možná den, možná jen pár hodin. Když jsem začal přicházet k sobě, pocítil jsem lítost, že ještě žiju. Proč jsem tam jenom neumřel. Už mohlo být po všem; necítil bych tu omračující bolest, která teď zachvacuje celé mé tělo. Nemusel bych myslet na klec, ve které teď ležím a nemusel bych za chvíli za zástěnu a potom s proříznutým hrdlem proplout na háku místností. Mohlo to skončit a já možná mohl být se svou rodinou. Jsem ale stále tady a není nejmenší šance, že bych mohl přežít. Otevřel jsem oči, abych spatřil bílé kachlíky a klec, ve které jsem zavřený. Jenže nic z toho tam nebylo. Kolem bylo šero a cítil jsem, že ležím na něčem měkkém. Bylo mi příjemně teplo. Zkusil jsem se pohnout; nesnesitelná bolest mě bodla jako nůž, už jsem to nezkoušel. V tu chvíli jsem zaslechl známý hlas. Otočil jsem za ním oči a spatřil toho mladíka, co mi nabízel vodu. ,,Kde jsem?" zašeptal jsem, na víc jsem se nezmohl. Mladík mi něco odpovídal, ale nerozuměl jsem. Podal mi misku s vodou. S námahou jsem zvedl hlavu a pil. Poprvé po asi sedmi dnech jsem se konečně mohl napít. Už jsem skoro zapomněl, jak chutná voda.Vypil jsem celou misku a mladík mi hned podal další. Cítil jsem se lépe.Voda mi svlažila spálené hrdlo a pomalu se mi vracela síla. Mladík se spokojeně usmála dál mi čistil rány a smýval se mě špínu.
Chtěl jsem se ho ještě ptát, ale neudržel jsem víčka. Spal jsem klidným a hlubokým spánkem. Když jsem se probral, bylo světlo.Rozhlédl jsem se. Ležel jsem v nevelké světlé místnosti s velkým oknem, naplněné čerstvým vzduchem. Stěny byly ze světlého dřeva plného tmavých suků. Vedle mě stála miska s vodou. Vypil jsem ji a pokusil se zvednout. Nohy plné strupů mě bolely, ale ne tak jako předtím. Byl jsem čistý. Žádné bahno ani špína z přívěsu. Koukl jsem se na nohu, kterou jsem si třetí den cesty zranil. Byla v pořádku, velký strup se zmenšoval a na kůži se objevovala růžová jizva. Zkusil jsem ještě udělat pár kroků. Šlo to ztuha, ale bolest pominula. Nebudu dál vyprávět, co všechno jsem celý den dělal. Mladík mi dal najíst, mohl jsem se znovu dosyta napít a začaly se mi vracet síly. Jen to, že jsem mladému muži nerozuměl ani slovo, byla trochu překážka, ale za nějaký čas jsem si zapamatoval, co které výrazy znamenají. Byl jsem u něj asi dva měsíce, než jsem se zotavil. Přibral jsem na váze a celkově mi bylo moc dobře. Chodili jsme na delší procházky, abych si protáhl nohy a svaly, a já při tom zjistil, že jsme na míle od toho místa, kde našlo smrt tolik duší. Zachránil mě. Dodnes nevím, jak se mu to podařilo, ale nikdy mu za to nepřestanu být vděčný.
Nikdy jsem se nedověděl, jak dopadli ti, kterým se z našeho náklaďáku podařilo vystoupit. Do své země jsem se více nevrátil. Nikdy jsem se již nedostal na místa, kde jsem se svou rodinou strávil nejkrásnější chvíle života. Už jsem neviděl hospodářův dům a nemohl svému pánovi mu pohlédnout do očí a zeptat se jej, jak nám tak strašnou věc mohl udělat. Na svou rodinu vzpomínám každý den. Procházím se po zdejších rozlehlých loukách a vzpomínám, jak jsme byli šťastní. Nyní je ze mě již starý muž. Mladík, jenž mě zachránil, má teď už svojí vlastní rodinu a já si často hraju s jeho dětmi. Nejvíc času ale trávím venku. Na rozlehlé divoké louce ulehám každý večer pod strom, jako i dnes, a vzpomínám na staré časy. Nejvíc si připomínám sen, který se mi na cestě smrti zdál: má žena se synem tančí na louce za hospodářovým domem, ona je oděna v květinách a oba jsou zaliti krásným zlatým světlem. Večerní vzduch je prosycen vůní květin a lesa. Jako každý den i dnes se k nim rozbíhám. Dnes se mi ale nevzdalují. Dobíhám k nim, stávám se součástí svého snu, tančím se svou milovanou ženou a synem a cítím se nádherně šťastný. Společně tančíme v usínajícím slunci, které pro ná už nikdy nezapadne.

Tohle je můj poslední den. Nyní už mě čeká jen věčnost.
A kdože to vlastně jsem?

Jsem kůň.

DOSLOV

Tato povídka vypráví o fenoménu transportu tzv. jatečních koní z Polska do Itálie. Tyto cesty, nezývané Cesta na smrt, probíhají v podmínkách, které nejsou ničím jiným než ohavným a nestoudným týráním zvířat, velkou černou skvrnou poznamenávající naši společnost. Záměrně jsem v celé povídce nepoužila slovo kůň, aby čtenář byl stále na pochybách, jedná-li si o lidi nebo ne a mohl tak pocity vypravěče aplikovat přímo na sebe a ne na třetí osobu- koně. Podobnost, která se vyskytuje při popisech některých situací nebo reálií, může jistě připomenout události, které se odehrály před více než šedesáti lety. Je to podobnost záměrná, která rozhodně nijak plánovitě nenapadá nikoho, kdo s událostmi nacismu měl něco společného ,ani jiné lidi nebo etnika. Chtěla jsem opravdu pobuřujícím a kontroverzním způsobem
rozjitřit uvažování o způsobu transportů jatečních koní, jejichž podmínky a existence vůbec mě pobuřují a hanobí také mě, jako každého člověka, který svou pasivitou takovou věc dopustí. Stavím se tedy na odpor proti krutému týrání zvířat a vyzývám každého milovníka koní k činům, který by pomohly ukončit Cesty na smrt. Jakákoli aktivita je skvělá, nejhorší ze všeho je strach a pasivita, který svým způsobem znamená souhlas. Uvědomuji si, že tato povídka není příliš " stravitelná" , ale vězte, vážení čtenáři, že skutečnost je ještě mnohem horší.
Tento příběh věnuji všem duším, které jej prožily a děkuji Bohu, že jsem se touto aktivitou vymanila ze zástupu pasivního přehlížení krutosti.

Dominika Planková